(Německo)

Narodila se v roce 1922 v německém Wormsu jako Christa Ambrosová. Pocházela z velmi chudých poměrů, celé dětství žila se svou rodinou v polorozpadlé chatrči, do které neustále zatékalo. Její otec se živil prodejem průmyslového hnojiva. Její matka nepracovala, protože trpěla blíže nespecifikovanou duševní poruchou, kvůli níž byla 25 let umístěna v ústavu pro choromyslné v Mainzu.

Poté, co Lehmannová vychodila základní školu, začala pracovat v továrně na zpracování kůže. O něco později pracovala v chemické továrně. Během této doby byla za drobnou krádež odsouzena k podmínečnému trestu.

V chemičce se seznámila s Karlem Franzem Lehmannem, svým budoucím manželem. Ten se, jako jeden z mála, vyhnul službě v armádě, protože trpěl chronickým onemocněním žaludku a navíc značně kulhal. Jejich svatba se konala v roce 1944. Krátce poté spolu začali žít v domě Karlových rodičů.

Manželům se postupně narodily 3 děti, první z nich však záhy zemřelo. To Lehmannovou psychicky zničilo. Rodina se navíc potýkala se stále většími finančními problémy. Ještě horší bylo to, že z Lehmanna se stal postupem času těžký alkoholik. Mezi manželi začalo stále častěji docházet k hádkám a dokonce i ke rvačkám. Lehmannová se stala znančně agresivní, což velice často pocítili i její příbuzní. Po skončení druhé světové války začala Lehmannová vyhledávat společnost amerických vojáků, se kterými měla několik milostných afér. Ani to samozřejmě nepřispělo ke zlepšení vztahu s jejím manželem.

Lehmannová si uvědomila, že existuje snadné řešení všech jejích problémů. Toto řešení se jmenovalo E 605. Jednalo se o insekticid, který v té době jako jediný hubil všechny druhy hmyzu. Lehmannová si jej pamatovala z doby, kdy pracovala v chemické továrně. Věděla proto, že je mimořádně nebezpečný i pro lidi. Tento insekticid byl navíc snadno dostupný. Funkčnost jedu si ověřila na jejich jezevčíkovi, kterému jej přidala do mléka. Lehmannová byla s výsledkem experimentu nadmíru spokojená, protože nebohý pes do několika sekund zemřel. Rodině a sousedům pak řekla, že psa zabila proto, že si jej už nemohli dovolit. Nikdo se nad tím nepozastavil, v poválečném Německu měl každý svých starostí dost.

Povzbuzena úspěšným experimentem se Lehmannová rozhodla přidat jed i do sklenice mléka určeného jejímu manželovi. 27. září 1952 Karel Franz Lehmann odešel k holiči. Když se poté vrátil, začal trpět silnými bolestmi břicha. Jeho zdravotní stav se během dne prudce zhoršil, proto byl večer přivolán lékař. Karel Franz však ještě před jeho příchodem zemřel. Lékař poté Karlovu smrt přičetl jeho chronickému onemocnění žaludku a jeho zálibě v alkoholu.

Po manželově smrti už Lehmannové nic nebránilo v jejích milostných aférách. Své milence si vodila i domů, což se setkalo s odporem jejího tchána Valentina Lehmanna. Mezi Lehmannovou a jejím tchánem proto začalo docházet k častým hádkám. Ráno 14. října 1953 pan Lehmann posnídal domácí jogurt, nasedl na kolo a vyrazil do práce. Po pár minutách a několika ujetých metrech však z kola spadl a zůstal bezvládně ležet na zemi. Kolemjdoucí zavolali lékaře, ten však po svém příjezdu mohl pouze konstatovat, že muž je mrtev. Jako příčinu smrti určil selhání srdce.

Krátce poté se Lehmannová spřátelila s Annie Hamannovou, kterou často navštěvovala. Annie žila ve společné domácnosti se svou 10letou dcerou Ursulou, bratrem Walterem a 75letou matkou Evou Ruhovou. Lehmannová měla s Annie společného "koníčka". Obě velice často střídaly muže, především pak vyhledávaly společnost amerických vojáků. Eva Ruhová tuto skutečnost velice těžce nesla a vyčítala Lehmannové, že má na její dceru špatný vliv.

14. února 1954 Lehmannová opět navštívila svou kamarádku. Jako dárek přinesla 5 pralinek.  Jednu snědla sama, další pak nabídla rodině své přítelkyně. Eva Ruhová však pralinku nesnědla a odložila ji do kredence. Druhý den odpoledne Annie našla odloženou pochoutku. Zakousla se do ní, ale poté, co část spolkla, se jí pralinka zdála příliš hořká, a tak polovinu sousta vyplivla na zem. Vyplivnutý kus pralinky okamžitě zhltl jejich bílý špic. O několik desítek minut později se Annie udělalo zle. Znatelně zbledla, začala mít problémy se zrakem a když nakonec upadla na zem, její matka nechala zavolat lékaře. Po jeho příchodu byla Annie v bezvědomí. Její stav se nadále zhoršoval a večer téhož dne Annie Hamannová zemřela. Lékařovu pozornost upoutal bílý špic, který nehybně ležel v kuchyni. I on byl mrtvý. Když mu pak rodina pověděla o pralinkách přinesených Lehmannovou, lékař se rozhodl informovat policii.

Lehmannová byla smrtí své přítelkyně naprosto zdrcena. Všem pak vyprávěla, že i jí se po požití pralinky udělalo nevolno. Stejný příběh poté řekla i na policii. Vyšetřovatelé proti ní neměli žádné důkazy, a tak byli nuceni Lehmannovou propustit. Ta se však o pár dní později při zpovědi přiznala, že nechtěně otrávila svou nejlepší kamarádku. Kněz poté nechal poslat pro jejího otce. Společně pak Lehmannovou přemluvili, aby se sama udala na policii.

23. února 1954 se Lehmannová přiznala k vraždám Karla Franze Lehmanna, Valentina Lehmanna a Annie Hamannové. Lehmannová tvrdila, že první 2 vraždy spáchala v sebeobranně, poslední vražda však byl omyl. Původně totiž chtěla otrávit Evu Ruhovou. Těla všech obětí byla exhumována a ve všech byly nalezeny stopy po insekticidu E 605.

Lehmannová poté z vazby napsala 2 dopisy svému otci. V prvním se jej snažila přesvědčit, aby se přiznal k vraždám, které spáchala. Díky tomu by byla propuštěna a mohla by se starat o své děti. V druhém dopise pak svého otce žádala, aby jí poslal její šaty, do nichž by ukryl dávku insekticidu E 605, s jejíž pomocí by pak mohla spáchat sebevraždu. Ani jeden z dopisů se však k jejímu otci nedostal, oba byly zadrženy ještě před odesláním. I přes tyto prosby si Lehmannová svůj pobyt ve vězení užívala. Těšila se zájmu médii a navíc si oblíbila vězeňskou stravu. Sama později řekla: "To je na tom to nejlepší, můžu si klidně dát nášup. Aspoň se konečně najím."

Soud s Lehmannovou byl zahájen 20. září 1954. Na jeho konci byla uznána vinnou ze 3 vražd, načež byla odsouzena k doživotnímu vězení. Užívala si zájem, který její případ vyvolal a několikrát požádala vedení věznice, aby mohla být prezentována zvědavým návštěvníkům jako typický případ travičky. Velice špatně proto nesla fakt, že postupem času se na její případ téměř zapomnělo. Možná i proto se několikrát neúspěšně pokusila o sebevraždu. Propadla letargii, ztratila jakýkoliv zájem o své děti i rodinu.

V roce 1977 byla Christa Lehmannová podmínečně propuštěna, načež si změnila identitu. Její další osudy jsou neznámé.

Zdroje: wikipedia.org, unknowmisandry.blogspot.com